Akutní cystitida je velmi častá infekce, z anatomických důvodů (hlavně délka močové trubice) postihující častěji ženy. Má typické příznaky:
Ačkoli se akutní cystitida jeví na základě těchto příznaků jako diagnosticky jednoduché onemocnění, často se setkáváme se záměnou s vaginálním dyskomfortem.
Základem laboratorní diagnostiky cystitidy je vyšetření moči (pozitivními příznaky jsou zákal, zápach, krev) a močového sedimentu, kde jsou u cystitidy přítomny leukocyty a bakterie (klinicky významná bakteriurie je kvantita 105), někdy i bílkovina. Je třeba zdůraznit, že nepřítomnost bakterií v moči (bakteriurie) zcela vylučuje bakteriální cystitidu a v takovémto případě je potřeba vrátit se k (diferenciálně) diagnostickým úvahám (většinou se bude jednat o vaginální dyskomfort) – nikoli „pro jistotu“ nasadit nějaká antibiotika. Naopak samotná bakteriurie (přítomnost bakterií v moči bez příznaků cystitidy) není sama od sebe indikací k nasazení antibiotika – o cystitidu se jedná pouze v případě adekvátních symptomů, jinak jde o asymptomatickou bakteriurii, kterou až na výjimky neléčíme. Kultivace moči není u běžných „terénních“ (tedy ne nemocničních) cystitid dle doporučených nutná, protože nemá vliv na nasazenou léčbu (její výsledek se jednak dozvíme až za několik dní, kdy už je cystitida vyléčena, a také najdeme téměř vždy E.coli nebo podobné bakterie).
Léčba akutní ambulantní cystitidy není složitá – indikujeme klidový režim, teplo, dostatek tekutin, event. analgetickou a další symptomatickou terapii. Zatímco donedávna uváděly všechny světové doporučené postupy jako jedinou možnost také okamžitou antibiotickou léčbu, poslední dobou proniká i sem možnost odkladu antibiotické léčby o 48 hodin u nekomplikovaných pacientek po dohodě s nimi – zde pak vystačíme s 2 gramy D-manózy a bylinkami. Celá řada cystitid se během dvou dnů zmírní či zmizí úplně. Přispíváme tím k racionalitě užívání antibiotik – jejich nadužívání (vedoucí k stále nebezpečnějším rezistencím) je stále velké téma.
Z antibiotik jsou (dle všech světových doporučených postupů) empiricky jednoznačně indikovány takové preparáty, které spolehlivě zafungují na všechny běžné původce cystitid, ale současně nemají negativní vliv na vaginální mikroflóru – jsou to nitrofurantoin, trimetoprim (event. plus sulfamethoxazol), fosfomycin či pivmecilinam. Pokud z nějakých důvodů nemůžeme tyto nejvhodnější alternativy použít, lze sáhnout k potencovaným penicilinům (amoxiklavulanát) či cefalosporinům. V žádném případě bychom neměli naslepo nasazovat chinolony (ciprofloxacin, ofloxacin, …) či tetracykliny (doxycyklin) – zde je riziko způsobení vaginálních (někdy i dlouhodobých) potíží obrovské.
Pokud zahajujeme léčbu antibiotiky později (ať už z důvodu 48-hodinového odkladu nebo třeba po neúspěchu prvního preparátu), většinou můžeme vybrat preparát podle citlivosti z kultivace, i když i zde bychom měli stále mít na mysli ochranu vaginálního bakteriálního ekosystému.
Pokud najdeme i vaginální dyskomfort jako souběžný stav, můžeme výhodně použít vaginální čípky s kyselinou boritou, mléčnou a hyaluronovou, které svým spektrem pokryjí bakterie, kvasinky i trichomonády. Díky symptomaticky hojivému efektu hyaluronátu navíc můžeme rychle potvrdit správnost diagnózy, pokud jsme byli v rozpacích.
